Vážená paní Harnová, vážení pozůstalí, dámy a pánové,
scházíme se při posledním rozloučení s drahým manželem, otcem, kolegou a přítelem doc. PhDr. Josefem Harnou, CSc. Jeho jméno navždy zůstane spojeno s Historickým ústavem AV ČR, kde nastoupil již v roce 1966 jako interní aspirant a potom působil jako významný vědecký pracovník. Historický ústav – nejprve v Brně a poté v Praze – pro něj zůstal celoživotním pracovištěm, které je spojeno s mnoha jeho badatelskými i organizačními aktivitami.
Založil v roce 1993 ročenku Moderní dějiny. Dovedl jako šéfredaktor a člen redakční rady toto periodikum přes mnohá úskalí do pozice uznávaného vědeckého časopisu pro dějiny 19. a 20. století, který je dnes také v zahraničních prestižních databázích uváděn jako časopis s mezinárodním významem.
Stejně tak přišel na sklonku 90. let s myšlenkou vydávání edice programů politických stran, myšlenkou, kterou dovedl k realizaci a kterou se zabýval až do posledních dnů svého života. Celá série svazků, u nichž byl autorem či spoluautorem, zůstane navždy jedním ze základních kamenů pro českou historickou vědu. Vydání posledního svazku, který odevzdal do tisku krátce před svým odchodem z tohoto světa, se bohužel již nedožil.
Významnou složkou jeho práce byla činnost organizátorská, v letech 1989–1990 byl pověřen vedením Historického ústavu. Poté řadu let zastával funkci zástupce ředitele a 14 let byl také vedoucím oddělení novodobých českých dějin, posléze oddělení dějin XX. století. Patřil i do řad zkušených pedagogů a po léta se věnoval jako externí učitel výchově studentů a přednáškám na Filozofických fakultách Univerzity Karlovy v Praze či Univerzity Palackého v Olomouci.
Po celý život byl aktivním zastáncem česko-slovenské vzájemnosti, která byla také předmětem jeho dlouholetého badatelského zájmu. Tomu odpovídaly i jeho aktivity na poli česko-slovenské komise historiků, kde patřil k okruhu jejích zakladatelů, udržoval úzké osobní kontakty se slovenskými kolegy, s nimiž se pravidelně scházel při příležitostí konferencí v českých zemích i na Slovensku.
Dovolím si osobní vzpomínku: Když jsem před 20 lety přicházel do Historického ústavu, byl Jožka – jak jsme mu všichni říkali – mým vedoucím v oddělení. Nesešněrovával nás byrokracií, naopak, dal nám – tehdy mladým – volnost a prostor, abychom sami dokázali, co v nás je. Za to mu já i moji kolegové budeme opravdu vděčni. Vždy nám dokázal poradit svým nezaměnitelným stylem rozvážného Moravana, s úsměvem a klidem řešil problémy, které život a práce přinášejí. Nezapomeneme.
Jožko, čest Tvé památce.
Jan Němeček